novinky

Reedice Greenslade na etapy, připomínka zajímavé skupiny

přidáno: 27. 1. 2019 5:29, autor: Petr Nožička

Britský kvartet GREENSLADE, jehož profil najdete v Rock+ 3/2012, ve svém prvním období v letech 1972 až 1975 hrál hudbu na pomezí rocku, klasiky a jazzu v sestavě se dvojitými klávesami – Dave Greenslade a Dave Lawson (ten také zpíval, výjimečně užil znalost hry na dechové nástroje), basovou kytaru coby doprovodný i sólový nástroj bravurně ovládal další bývalý člen Colossea Tony Reeves a bicí někdejší hráč King Crimson Andrew McCulloch. Až na dvě výjimky u třetího alba se obešli bez elektrické kytary. Po trojce Reeves odešel a jeho nástupce Martin Briley občas vedle baskytary kytaru užíval. Předchozí reedice čtyř studiových alb Greenslade vycházely bez přidaných materiálů. V minulém roce došlo na postupné vydávání nově remasterovaných alb v podobě dvou disků na značce Esoteric Recordings pod křídly Cherry Red Records. Debut Greenslade z února 1973 vyšel loni v září a na druhém disku jsou přidány tři studiové a čtyři koncertní nahrávky pro BBC z ledna respektive dubna 1973. Třetí album Spyglass Guest (původně srpen 1974) se objevilo o měsíc později, v říjnu 2018. Na druhém CD se nacházejí dosud nezveřejněné rozhlasové nahrávky z listopadu 1974, pět koncertních a trojice studiových. Trochu jinak je koncipována reedice dvojky Bedside Manners Are Extra (listopad 1973), jež proto následovala až v listopadu. Zde jsou tři rozhlasové nahrávky z října 1973 přidány na první disk, ten druhý, vizuální, zveřejňuje dosud neznámé promoční filmové záznamy tří skladeb, jak je hraje skupina ve studiu a dvě známější z televizního pořadu BBC The Old Grey Whiste Test z listopadu 1973, kde čtveřice živě prezentuje dvojici novinek ze druhého alba.        

Reedice posledního alba Time & Tide (květen 1975) je připravena na 22. února 2019. Oproti prvním třem znovu vydaným nemá většina bonusů úplnou premiéru. Remaster studiového alba na 1. CD doplňují kratší singlová verze Greensladeovy instrumentální skladby Catalan a nevydaná Rubber Face And Lonely Eyes. Druhý disk nabízí záznam švédského rádia z koncertu v březnu 1975. Na basovou kytaru už tam je Martin Briley, repertoár prochází celou tvorbu souboru, nevýhodou je, že milovníci Greenslade už si jen nepatrně kratší záznam pořídili, když jej v roce 2013 vydala kalifornská firmička Purple Pyramid pod názvem Live In Stockholm March 10th 1975.

pen

Focus stále aktivní

přidáno: 24. 1. 2019 9:46, autor: Petr Nožička   [ aktualizováno 29. 1. 2019 6:48 ]

Nizozemská skupina FOCUS pokračuje neustále ve svých aktivitách. Poměrně pravidelně koncertují, naposledy v listopadu loňského roku. Aktuální sestavu tvoří jediný ze zakladatelů Thijs van Leer (zpěv, varhany, klavír, flétny), dlouholetý, už potřetí se v roce 2004 navrátivší bubeník Pierre van der Linden, kytarista Menno Gootjes a teprve třetí sezónu působící zánovní baskytarista Udo Pannekeet. Po šesti letech, vyplněných projekty se staršími či nově a jinak, s hosty vytvořenými nahrávkami na albech Golden Oldies (2014), Focus 8.5/Beyond The Horizon (2016) a dvojitém The Focus Family Album (2017), oficiálně vydávají 25. ledna, ale prodávali jej na koncertech už loni na podzim, proto je datováno 2018, na vlastní značce In And Out Of Focus řadovou novinku Focus 11, jež na ploše necelých třiapadesáti minut nabízí jedenáct nových skladeb: Who's Calling?; Heaven; Theodora Na Na Na; How Many Miles?; Mazzel; Winnie; Palindrome; Clair-Obscur; Mare Nostrum; Final Analysis; Focus 11. Stejně jako minule u Focus X (2012) návrh obalu vytvořil Roger Dean.

pen 

Ryder-Jones počtvrté

přidáno: 1. 11. 2018 13:56, autor: Petr Nožička

Osobitý rockový písničkář a bývalý důležitý člen liverpoolského souboru The Coral BILL RYDER-JONES připravil na 2. listopadu u společnosti Domino vydání čtvrtého sólového alba Yawn. Obsahuje desítku autorských písní: There's Something On Your Mind; Time Will Be The Only Saviour; Recover; Mither; And Then There's You; There Are Worse Things I Could Do; Don't Be Scared, I Love You; John; No One's Trying To Kill You; Happy Song. Neznáte-li Coral či Billovy sólovky, možná si vzpomenete na kvalitní předkapelu Mumford & Sons předloni v Praze, kde si zapíval ve dvojici s Marcusem Mumfordem a hlavní atrakci pak se spoluhráči posílil v přídavkové „velkokapelová“ úpravě You Really Got Me The Kinks. pen     

DMB mají skvělé nové album a poprvé vystoupí u nás

přidáno: 19. 10. 2018 2:38, autor: Petr Nožička

Skupina DAVE MATTHEWS BAND zase jednou vyrazí hrát do Evropy, kde má naplánováno osmnáct koncertů, jeden z nich se uskuteční ve středu 27. března 2019 ve Foru Karlín, tedy na stejném místě, kde předvedli Dave Matthews a kytarista Tim Reynolds vynikající set coby duo 2. dubna 2017. Chválit strhující koncerty DMB mi přijde nadbytečné, zkuste si najít mou recenzi z jejich vídeňského koncertu v roce 2010 (viz Rock+ 3-4/2010). Co se týče posledního alba, nabízím jeho recenzi, psanou jinam, ale jaksi nedopatřením nepoužitou: Come Tomorrow RCA/BMG  54:26 Za sedmadvacet let vydali devět studiových alb, bezpočet koncertů, překonali smrtelnou nehodu původního saxofonisty a letos vyloučili (#MeToo) houslistu Tinsleyho, podílí se jen na Idea Of You, jsou stále ve formě a dovedou překvapit každou nahrávkou. Už dvě dekády, sedm studiových alb platí po vydání to samé: 1. místo amerického žebříčku a největší návštěvy na celoamerické šňůře. Tentokrát nespěchali a první LP po šesti letech vznikalo dlouho, v několika studiích a každý ze čtyř producentů (tři již měli s DMB tu čest) zastřešil jen několik skladeb. Mezitím už písně živě hrála skupina i dvojice Dave Matthews a Tim Reynolds. Loni v Praze duo předvedlo ráznou Samurai Cop (Oh Joy Begin), klavírní Virginia In The Rain a nadýchanou Black And Blue Bird. Původně Jihoafričan, autor a zpěvák Dave Matthews má vyhraněné názory, hlasitě se vyjadřuje k tomu, co se mu na Americe nelíbí. Ne však tentokrát, ještě víc než posledně se zaměřil na lásku k ženě a dětem, což vyjadřuje i výtvarné řešení obalu. Hudebně zůstali DMB dokonale sehraní a pestří – elektrické i akustické kytary, dechy, procítěný zpěv, trochu jazzu, funky, ostrý i jemnější rock a další vlivy v dokonalém souladu. Od vypjatého She přes jemnější Come Tomorrow až k něžné tečce When I’m Weary.   4/5

pen

Billy F. Gibbons s pomocí přátel

přidáno: 24. 8. 2018 3:06, autor: Petr Nožička

Autor, kytarista a zpěvák BILLY GIBBONS již podruhé připravil sólové album bez účasti kolegů z mateřské skupiny ZZ Top, momentálně odpočívajících po turné, jež skončilo v roce 2016. Po výrazných afro-kubánských rytmech a špetkou jazzu okořeněném Perfectamundo (2015) je tentokrát blíž tomu, co předvádějí ZZ Top ovšem s ještě větším důrazem na své bluesové počátky a návrat ke kořenům. The Big Bad Blues (21.září na značce Snakefarm Records) obsahuje jedenáct skladeb, z toho čtyři úpravy klasiky: Missin’ Yo’ Kissin’; My Baby She Rocks; Second Line; Standing Around Crying (Muddy Waters); Let The Left Hand Know…; Bring It To Jerome (Jerome Green pro Boa Diddleyho); That’s What She Said; Mo’ Slower Blues; Hollywood 151; Rollin’ And Tumblin’ (Muddy Waters); Crackin’ Up (Bo Diddley). Úvodní Missin’ Yo’ Kissin’ mu napsala manželka Gilly Stillwater. Zpěv a kytary všeho druhu ztvárnil sám, doprovod obstarali kamarádi: baskytaru Billyho spoluproducent Joe Hardy, klávesové nástroje, nezbytné pro zvuk jeho někdejšího souboru The Moving Sidewalks v druhé polovině 60. let, Mike ‘The Drifter’ Flanigin, foukací harmoniku obsluhuje James Harman a u bicích se střídají Matt Sorum (Guns N’ Roses, Velvet Revolver, The Cult a další) a Greg Morrow.

pen 

Anna potřetí, jako lovec i kořist

přidáno: 22. 8. 2018 12:36, autor: Petr Nožička   [ aktualizováno 22. 8. 2018 12:39 ]

Po albech Anna Calvi (2011) a One Breath (2013), EP Strange Weather (2014) s úpravami pěti cizích skladeb a koncertním, jen na 2 LP vydaném záznamu Live At Meltdown (2017) britská, ze smíšené italsko-anglické rodiny pocházející, zpěvačka, autorka, výtečná kytaristka ANNA CALVI, jež ovládá také další nástroje, připravila na 31. srpna svou nejnovější nahrávku Hunter. Sama jej označuje za své nejpravdivější album. Desítku skladeb – As A Man;  Hunter; Don't Beat The Girl Out Of My Boy; Indies Or Paradise; Swimming Pool; Alpha; Chain; Wish; Away a Eden produkoval Nick Launay (PiL, Midnight Oil, INXS, David Byrne, Nick Cave, Grinderman a další) a vedle Anny na něm uslyšíte zbytek jejího tria Mally Harpaz (perkuse, harmonium), bubeníka Alexe Thomase i hosty Adriana Utleyho z Portishead na klávesy a kytary a Caveova baskytaristu Martyna P. Caseyho.  V listopadu ji pak můžete vidět na vlastní oči také v Lucerna Music Baru, do Čech přijíždí už potřetí.  

pen 

Nestárnoucí Joan

přidáno: 13. 4. 2018 8:03, autor: Petr Nožička

Britská rocková písničkářka JOAN ARMATRADING nás v 18. května potěší svým už 21. albem Not Too Far Away. Všech deset písní složila, zaranžovala, nazpívala a nahrála všechny nástroje. Zde jsou: I Like It When We're Together; Still Waters; No More Pain; Cover My Eyes; Invisible (Blue Light); Not Too Far Away; Any Place; Always In My Dreams; This Is Not That; Loving What You Hate. Pokud si CD nebo LP objednáte přímo na jejím webu www.joanarmatrading.com, obdržíte spolu s ním autorkou podepsaný arch s texty písní. pen

 

Jednorázové obnovení Mott The Hoople

přidáno: 13. 4. 2018 7:46, autor: Petr Nožička

V letech 2009 a 2013 se slavná britská skupina MOTT THE HOOPLE, která existovala v letech 1969 až 1974, dala znovu dohromady pro sérii koncertů. Od té doby však dva členové původní sestavy bubeník Buffin a baskytarista Overend Watts zemřeli a další koncertní návrat se nepředpokládal. Neúnavný letos devětasedmdesátiletý zpěvák, pianista a kytarista Ian Hunter však dal dohromady jádro „druhé sestavy“, kdy na sólovou kytaru pod jménem Ariel Bender hrál bývalý člen Spooky Tooth Luther Grosvenor a klávesy obsluhoval Morgan Fischer. Rytmiku si budou muset najmout, ale stejně je to překvapení. Zatím tvrdí, že zahrají pouze na třech festivalech: Azkena Rock ve Španělsku 23. června, anglickém The Ramblin’ Man Fair 30. června a 2. července na Dalhalla ve Švédsku. pen 

Komorní „Colosseum“

přidáno: 13. 4. 2018 2:11, autor: Petr Nožička   [ aktualizováno 13. 4. 2018 2:19 ]

Pod názvem JCM se vrací zdravé jádro skupiny Colosseum, která se rozloučila posledním koncertem na konci února 2015. O čtvrt roku dříve hráli také u nás a bylo vidět, že saxofonistka Barbara Thompson má zdravotní problémy. Zpěvák Chris Farlowe a klávesista Dave Greenslade sice byli ve formě, ale pokračovat zřejmě neměli zájem. Zbývající trio Dave "Clem" Clempson a Mark Clarke, vedené bubeníkem Jonem Hisemanem se rozhodlo zkusit to pod novým názvem a v komornější rockové sestavě. Zpěvu se ujme baskytarista Clarke za vydatné pomoci kytaristy Clempsona. JCM nejen právě vyjíždějí na koncertní šňůru (23. a 24. května zahrají v pražském Lucerna Music Baru a v Národním domě v Ústí nad Labem), ale také 20. dubna vydávají u Repertoire Records nové album Heroes. LP obsahuje devět a CD jedenáct skladeb, jednak komornější úpravy starších, hlavně však instrumentální a zpívané novinky: The Kettle; Strangeher; Weird Of Hermiston; Four Day Creep; Yeah Yeah Yeah; Rivers; Grease The Wheel (pouze CD); The Inquisition; Foyers Of Fun (pouze CD);  Only Sixteen; The Real Great Escape. Podnětem začít skládat byly pro Hisemana odchody blízkých hudebníků. „Najednou jsem si uvědomil, že jsem už ztratil většinu lidí, kteří ve mne věřili a povzbuzovali mě, abych hrál svou vlastní hudbu. Postupně mě to přivedlo k tomu, že bych měl zkusit vytvořit album písní a instrumentálních skladeb, které mám s nimi všemi spojené. Hudbu, co mi zůstala v mysli celé ty roky. Některé vzpomínky mne rozesmály, u jiných jsem cítil zlost ze ztráty jejich přátelství a talentů.“ Mezi vzpomínanými hrdiny jsou Cozy Powell, Graham Bond, Dick Heckstall-Smith, Jack Bruce, Gary Moore, Ollie Halsall, Alan Holdsworth a Larry Coryell. Pro projekt získal Clempsona, který zrovna pomáhal dceři Jona a Barbary Aně Gracey s jejím sólovým albem. Zejména jej nadchla možnost hrát v triu s Hisemanem a Clarkem.

pen   

Rock History 1965

přidáno: 21. 9. 2017 17:16, autor: Jaromír Merhaut   [ aktualizováno 21. 9. 2017 17:25 ]

Starosvětský rockový almanach Rock History, na němž se podílí i část redakce Rock+, má nové pokračování, věnované roku 1965. 

Předávám slovo editorovi Mirkovi Tůmovi: "Začněme v půli kalendáře. 12. června 1965 udílí královna Řád britského impéria čtyřem členům skupiny Beatles a snobové a elitáři si vzteky koušou nehty. Předtím, zkraje května, obsazuje devět ostrovních nahrávek Top 10 US hitparády a ohromení Amerikáni hovoří o britské invazi.Měsíc a den po inauguraci u královny přebírají Beatles rekordní počet pěti prestižních uměleckých cen Ivora Novella. Co dodat? Čeká nás vzrušující rok.

A zdaleka nebude řeč jen o Beatles. Bude to o „mé generaci“, o My Generation, za kterou v závěru roku jiná britská skupina TheWho vypustí v písni toho názvu přerývavě vykoktanou, leč smělou a vzpurnou větu „doufám, že zemřu dřív, než zestárnu“. Dnes se nad tím můžeme pousmát, ale tenkrát jsme na tu myšlenku přísahali.

Byl to rok, kdy pořád ještě mohli vystoupit Roy Orbison a Rolling Stones na společném turné a král rock’n’rollu Elvis Presley na prvním a posledním setkání vítal a hostil Beatles ve svém domě v Bel Air. Jejich hudba už ale nabrala jiný směr. Přizpůsobila se i terminologie. Už se nehovořilo „americky“ o rock-and-rollu, ani „liverpoolsky“ o beatu, a přestože část britských kapel si osvojí černošské rhythm-and-blues (a skupině Animals jen byrokracie úřadů znemožní vystoupení v Mekce černé hudby, divadle Apollo v Harlemu, srdci New Yorku), spolkne záhy všechny ty stylové výhonky i odlišnosti všeobjímající výraz „rocková hudba“, rock music.

 To všechno jsme vnímali v Praze a nebylo to bez problémů. Na příkladu skupiny Olympic si nejlépe můžeme ukázat, jak bolestné byly rozchody se sólisty, s osobnostmi s talentem a renomé, které se bohužel vymykaly novému ideálu. V našich podmínkách se navíc tento vývoj odehrával pod dozorem bdělého a nedůvěřivého bolševika, který však komicky ulítnul právě na té terminologii. Na 11. října 1965 povolil v Praze koncert britské skupiny Manfred Mann, provázený na plakátech označením „rhythm-and-blues“. Aha, to bude něco na způsob „černý muž pod bičem otrokáře žil“, usoudil příslušný úředník na magistrátu a přiložil schvalovací razítko. Pustil tak do Sjezdového paláce ten nejlepší rock a poměry u nás pak už nikdy nebyly jako předtím. I o tom se dočtete uvnitř."

Petr Nožička má na svědomí články: Sonny & Cher, Beatmen, 

Jaromír Merhaut pak: Dave Clark Five, Slavní (zatím) neslavní, Marianne Faithfull, Pretty Things, Ozvěny zlínského bigbítu v půli sixties, Lítá rozhlasová řež o mladé duše.

Rock History 1965 lze aktuálně koupit v každé dobré trafice a některých knihkupectvích, případně objednat spolu s doposud vydanými čísly (1968, 1973, 1975) na www.rockandall-shop.cz/rock-history/




1-10 of 924