novinky

Fedor Frešo 70 (Václav Kozuk)

přidáno: 5. 1. 2017 14:42, autor: Jaromír Merhaut   [ aktualizováno 5. 1. 2017 14:51 ]

Někteří mě označují za legendu. Není to správné, protože správná legenda nemůže být živá.

„Na basu nikdo z nás hrát nechtěl. Baskytaristu jsme si vždycky představovali jako nějakého tlustého chlapíka, který postává v pozadí,“ řekl před lety Paul McCartney, když vzpomínal, jak v roce 1961 v Beatles přišel nedobrovolně k baskytaře jako slepý k houslím.

Fedoru Frešovi, který 6. ledna 2017 slaví své sedmdesáté narozeniny, tato charakteristika padne jako ulitá. Nejen díky jeho výrazné postavě, ale i díky stylu prezentace coby nenápadného, na sebe úmyslně neupozorňujícího, ale vždy precizně hrajícího hudebníka.

K baskytaře se bratislavský rodák a syn hudebních rodičů (otec dirigent a skladatel, matka hudební redaktorka v rozhlase) dostal vlastně náhodou. Rodiče nejprve chtěli, aby se učil hrát na housle; to ale Fedora přestalo velice brzy bavit. V pubertě objevil stejně jako většina jeho vrstevníků kouzlo rock’n’rollu a rozhodl se, že zkusí kytaru. „Nevěděl jsem ale, jaký je v tom systém. I když jsem zkusil zahrát nějaký akord, znělo to divně a špatně,“ vzpomíná ve své knize Sideman. „Aha, problém je jinde: mám tlusté prsty.“ Proto se rozhodl pro baskytaru.

Otec Tibor Frešo synův zájem podporoval, chtěl ale, aby Fedor měl i formální hudební vzdělání, a Fedor začal proto navštěvovat konzervatoř – obor kontrabas. Přitom tajně hrál v bratislavských kapelách jako Nautilus, Kabinet 112 a Combo Black & White a neustále vylepšoval svou hru na baskytaru. Na poslední jmenovanou formaci se přišel několikrát podívat kytarista Dežo Ursiny, který zrovna odcházel z nesmírně populárních a k emigraci na západ se chystajících The Beatmen. Oslovil Fedora a ještě spolu s bubeníkem Vladem Mallým dali dohromady The Soulmen, žel krátkodobě trvající, ale o to slavnější trio, jehož největším úspěchem bylo vystoupení na 2. československém beatovém festivalu v pražské Lucerně v prosinci 1967 a čtyřpísňová malá deska. Kapela se záhy kvůli ponorkové nemoci rozešla a Frešo přestoupil do ještě úspěšnějších Prúdů s Pavolem Hammelem a především Mariánem Vargou.

Varhaník Marián Varga se pak stal jedním z nejstálejších Frešových spolupracovníků: po krátkém intermezzu v Prúdech oba odešli do nového uskupení Collegium musicum, jehož středobodem a hlavní hvězdou byl a je právě Varga. Fedor Frešo během přerušované existence bandu hrál na bezpočtu koncertů a půltuctu alb; stále příležitostně objíždí s Collegiem hudební festivaly, kde jsou nyní již nemnohá vystoupení Collegia vždy příslovečnou třešinkou na dortu.

V druhé polovině 70. let byl Frešo chvíli bez hudebního angažmá; pracoval jako hudební redaktor bratislavského Československého rozhlasu, doma v dílně si vyráběl vlastní baskytary a nakonec přijal nabídku Radima Hladíka a nastoupil do „federální podoby“ Modrého Efektu, který natočil album Svitanie s dnes již legendární verzí lidové písně Ej, padá, padá rosenka. Po tomto jednorázovém působení zakotvil jako dlouhodobý spolupracovník skupiny Fermáta – s vedoucím Františkem Griglákem. I zde zanechal svůj výrazný otisk na několika deskách.

Později se dostal do úplně jiné hudební sféry, kdy začal – z nouze jako záskok za kontrabasistu, kterému se nedařilo dobře zvládnout obtížnější pasáž v jedné skladbě a navíc nepřišel na natáčení – hrát s T & R Bandem, dixielandovou kapelou s dechovou sekcí a zpěvákem Peterem Lipou. „Jako pátému kolu u vozu mi nesvěřili vůbec nic: od řízení po vokály. Neměl jsem žádné slovo a když jsem se ozval, sfoukli mě jako bigbíťáka, který se v Jazzu s velkým J nevyzná.“ Frešo si však vzhledem k svému virtuoznímu hraní i stylové univerzalitě brzy vydobyl renomé i v této oblasti. Nakonec si v roce 2001 založil vlastní Traditional Club a v současnosti hraje jak dixieland, tak rock s Griglákovou Fermatou, Vargou nebo s Pavolem Hammelem.

Fedor Frešo zůstává jednou z nejvýznamnějších osobností (česko)slovenského bigbítu druhé poloviny 20. století. Jeho baskytaru lze slyšet na tak zásadních deskách jako Zvoňte zvonky (Prúdy), Collegium musicum a Konvergencie (obé Collegium musicum) nebo Zelená pošta (Pavol Hammel a Marián Varga). O své úloze muže v pozadí, tzv. sidemana, vydal v roce 2011 stejnojmennou knihu.

Václav Kozuk

ZTICHL DECH I KYTARY TÓN – Za Radimem Hladíkem (1946-2016)

přidáno: 2. 1. 2017 2:48, autor: Jaromír Merhaut

Zdáli zvolna přicházely lahodné zpěvavé tóny elektrické kytary, mé mozkové buňky se postupně probouzely, propojovaly, aby nakonec slušně pozdravily:
 „Ahoj Radime, za kolik to dneska mám?“. Líbezná „Čajovna“ mě takto vítala coby civilní víla každý den v šest ráno po celé dva roky vojny (1975-77), a zelený svět byl díky ní hned snesitelnější.

Pro mou generaci byl Radim Hladík ztělesněním českého rockového kytaristy světové třídy, díky němu jsme se ani při poslechu DEEP PURPLE, TEN YEARS AFTER, či LED ZEPPELIN necítili méněcenní, zaostalí, ba naopak, dmuli jsme se pýchou. A když frajersky hodil kytaru za hlavu, či vytáhl smyčec, mohli jsme se pod pódiem blahem zbláznit.

Ať se vydal hudebně kamkoliv, šli jsme s ním, a bylo jedno, šlo-li o náročnou fúzi rocku s jazzem, art rock, classical rock, rokec, bigbít, či folkové písničkářství. Rádi jsme si nechávali proslunit den jeho chlapeckým úsměvem a šťastnou povahou, na koncertu, při sledování seriálu Bigbít či Marka na plovárně, v rádiu, rozhovoru pro tisk.

Protrpěli jsme s ním bolševikem vynucenou změnu BLUE EFFECT na MODRÝ EFEKT / M. EFEKT, drželi palce v boji s nemocí, nekonečně obdivovali statečnost, s jakou koncertoval do posledního dechu s kyslíkovou láhví po boku…

Měl kadenci Ritchieho Blackmorea i dlouhý tón Davida Gilmoura, nebyl kovářský riffař, spíše kytarový krajkař, ctil domovinu – blues mělo podle něj vyrůstat z rodné hroudy, měl rád folklór i klasiku. Klasické hudební vzdělávání nedokončil z donucení, nicméně z dějinného pohledu opustil škamna v pravý čas, s nesetřeným pelem originality, a přitom se znalostí věci.

VŠE POPRVÉ

Jak sám Radim Hladík připomínal, v rocku zažil neopakovatelnou dobu, kdy všechno bylo poprvé. Na svou vlastní iniciaci hudbou zavzpomínal v roce 2004 pro Reflex takto: „Na pionýrském táboře jsem viděl kluka hrát trampské romance. Akordy, které jsem odkoukal, jsem si zafixoval jako obrázky. Naskočily mi za dva měsíce, kdy jsem dostal vlastní kytaru. (...) U ní je zrádné, že pár akordů se naučíte snadno. Ale pak se zaseknete. Děda mě naštěstí přivedl k profesoru Schelingerovi od něhož jsem odešel na konzervatoř (dodejme, že oním Shelingerem byl otec později populární ho zpěváka Jiřího Schelingera).“ Do Klubu Olympik a jeho stálé doprovodné skupině nastoupil v roce 1964. Bylo to jeho první profesionálním angažmá.

V pouhých patnácti letech začal hrát v souboru FONTANA (což byly počátkem roku 1965 přejmenované KOMETY, potažmo PRA-BE), z něhož se zakrátko stávají THE MATADORS.

 „Můj bratr měl na základní škole spolužáka, který bydlel u nás v Polské přes ulici a hrál na saxofon v Kometách. Jmenoval se původně Zoja Endlicher, pak si nechal jméno předělat na Milan Krátký. No a ten se doslechl, že hraju na kytaru. Ale já jsem v té době hrál klasiku. A poslouchal jsem Radio Luxembourg. S bráchou to dohodli a pozvali mě na konkurs na Prahu 10 do hudební školy, kde měly Komety zkušebnu. Vím, že jsem tam šel s akustickou kytarou. Honza Hrubý, tehdejší kapelník, přede mě hodil noty, shodou okolností to bylo sólo od skladby Telstar. A já jsem ho z těch not zahrál a to patrně způsobilo, že dodneška hraju bigbít,“ uvedl v roce 2006. [OPEKAR, Aleš. The Matadors: Beatová aristokracie z Prahy, Svojtka & Co., 2006, str. 16-17]

Mimoto v letech 1964–1967studoval klasickou kytaru a klavír na pražské konzervatoři u Milana Zelenky. To se mu hodilo, když zjistil, že kapelník KOMET Jan Hrubý přepisoval převzatý repertoár do not.

U Marka Ebena na plovárně mimo jiné přišel na přetřes i Radimův pro muzikanty netypický, čili odmítavý vztah k alkoholu. Důvod byl podle něj pragmatický: v opojení mu nefungovala ruka, odpojila se mu od hlavy. Na pár ojedinělých zkušeností s hraním pod vlivem si „vzpomínal“ ve stylu: „Ostatní dohráli, a já byl teprve v půlce.“J

Asi si coby kůzlátko mezi vlky užil své, viz pokračování z dalšího rozhovoru: „První šok byl, že každou sobotu v určitou dobu byl nějaký mejdan. Třeba u Otty ve Strašnicích, pár jich bylo i u nás. To bylo vždycky strašně lidí a strašnej bordel. Muzikantský život začínal tímhletím a Mišík byl ještě o pár měsíců mladší než já! Měli jsme tam vůdčí osobnosti, Ottu a pár těch vzorů…, pochopitelně jsme je kopírovali. Otta si nechával dělat vlasy nějakou cukrovou vodou. Co se pilo? Hlavně vínko a takové laciné kořalky. Vím, že mi bylo pravidelně špatně.“

Původní inspirace anglickými kytaristy (od Hanka Marvina po Alvina Lea) přetavil v osobitý styl. Zakrátko je Radim Hladík považován za našeho nejlepšího (rockového) kytaristu. Navždy.

Malá encyklopedická vložka. Podstatně méně známá je Hladíkova skladatelská činnost. Zkomponoval hudbu k několika krátkometrážním filmům (např. Mimikri, režiséra Petra Síse, 1978), napsal hudbu k Makonjově adaptaci Wolkrovy povídky O milionáři, který ukradl slunce (Loutkové divadlo Alfa, Plzeň, 1980), psal scénickou hudbu k rozhlasovým hrám a inscenacím (Groteska, KořenyKytice), soustavněji spolupracoval s pantomimou neslyšících Čs. Svazu invalidů (Dynamické systémyŘíkadla). [Zdroj: SÝKORA, Jan Křtitel. EJAMPH, část jmenná – československá scéna, 1990, str. 195]

 

BEAT ČI NEBÝT

Mám rád autenticitu, a jsem i nostalgik, proč to nepřiznat. Proto jsem se vydal do hlubin regálů své hudební knihovny a pátral po původních rozhovorech a dobových materiálech, dokumentujících různé etapy Radimovy hudební pouti.

Pop Music Expres přinesl 13. dubna 1968 v druhém čísle prvního ročníku profilový článek o THE MATADORS, kteří byli tehdy považování za průkopníky čs. bigbítu v zahraničí, hráli v Belgii, NDR/NSR, Švýcarsku. Z cest si přivezli nové nástroje, kompletní aparaturu Dynacord, vlastní mikrobus, ale hlavně zkušenosti s přímým kontaktem s tamějšími kolegy.

Z dotazníkové tabulky PME mimo jiné vyplynulo, že jedenadvacetiletý benjamínek kapely je jak Fifi Pírko (169cm/54kg), jeden rok se protloukal SVVŠ (čili gymplem), ze skladatelů má v oblibě Ferenze Liszta, jako hudebníka/zpěváka si považuje Johna Mayalla, ze zpěvaček pak Arethu Franklin, a kapel TEN YEARS AFTER.

V březnovém čísle ročníku 1969 se na titulce PME už ale skvěla fotografie BLUE EFFECT coby objevu roku 1968. Ve zpovědnici Radim vyměnil Johna Mayalla za Jeffa Becka, Arethu Franklin za Martu Kubišovou, a T.Y.A. za BLUE EFFECTJ Jan Křtitel Sýkora uvedl svoje písání ironicko-patetickým zvoláním: Nad beatovým Betlémem září nová hvězda! Pár dat: v říjnu 1968, těsně před premiérou v novém obsazení, odchází Radim Hladík od THE MATADORS. Za dva týdny se přidává k novému projektu Vladimíra Mišíka, vystavěnému na troskách krátkodobých NEW FORCE. Čerství EFECTI začali zkoušet začátkem listopadu, a už za pár týdnů měli 27.11.1968 první koncert v Music f Clubu, a v druhé polovině prosince jim padla k nohám festivalová Lucerna při 2. Čs. Beat Festivalu. Nejlepším hudebníkem roku byl vyhlášen Radim Hladík, nejlepší skladbou festivalu pak Mišíkova a Smetanova „Sunny Grave“ (BLUE EFFECT, jak jinak). První sestava: Vladimír Jan Mišík, Radim Hladík, Miloš Svoboda, Vlado Čech, Jiří Kozel Mužík, doslova vletěla do dějin československého bigbítu.

Beat či nebýt je název článku Alexandera Goldscheidera z dubnové Melodie roku 1970. Radim Hladík v odpovědích na otázky mimo jiné zmínil, že ve větších městech, Praze, Brně a Bratislavě, je publikum posluchačsky zkušenější, a tedy i na náročnější a vlastní autorskou hudbu BLUE EFFECT připravenější. V době rozhovoru Radim jednoznačně preferoval v textech angličtinu: „Zatím jsem – až na výjimky – neslyšel dobrý beatový text. Není tu dost schopných textařů, i když je samozřejmě těžké napsat k téhle hudbě český text.“ Zajímavé bylo Radimovo sdělení ohledně nástrojového parku: „Mám kytaru Hojer, cena 300 marek. Nevyhovuje mi. Pokud jde o zesilovač, tak jsme s technikem udělali okopírovaný Marshall, 100W, zatím chodí bezvadně.“

O pět let později vyzpovídal pro Melodii (8/1975) Radima Ondřej Konrád. V éře rozjeté tvrdé normalizace byly otázky i odpovědi takříkajíc autocenzorsky přefiltrované. Mluvilo se o sedmi letech M. Efektu (jakoby BLUE EFFECT neexistovali), atakdále. My ale všichni už uměli číst mezi řádkyJ Bolestivému jarnímu odchodu Leška Semelky a Josefa Kůstky se rozhovor vyhnul. O to více Hladík mluvil o změně soundu – s větším důrazem na klávesové nástroje Oldřicha Veselého, kdy zejména moog a mellotron měly sehrát důležitější roli než jen podkres. „Všechny vokální i instrumentální prostředky budou podřízeny nedělitelnému celku pevné stavby,“ pravil Radim doslova, čímž de facto potvrdil šeptandu: noví Efekti budou více artrockoví, byť kompaktní. Ani Radim Hladík nezůstal imunní vůči jazzrockové módě: „Především mám dojem, že doba jediné kytary, nota bene hlavního nástroje, jen už za námi. […] Díky bližšímu sepětí s jazzem a vzrůstajícímu rozmachu elektrických nástrojů se barevná paleta, jíž jsou schopné dnešní kapely dosáhnout, značně rozrostla. […] Směr a tempo vývoje kytary si netroufám předpovídat ani odhadnout odhadnout. Zřetelný je jen odklon od častého používání legata a typicky bluesového dotahování a rozechvívání strun prsty.“ A jaké rockery a jazzmany Radim v pětasedmdesátém poslouchal? „Mám rád YES, KING CRIMSON, italskou skupinu PREMIATA FORNERIA MARCONI (pozn. aut.: a my ji všichni začali zběsile shánět), SANTANU, z jazzu Billyho Cobhama, WEATHER REPORT, výborná je deska Jerryho Goodmana Like Children.“ O dekádu později bylo vše zase jinak. M. EFEKT se smrskl na klubové trio s automatickým bubeníkem! A Kratochvílova bezmasá Melodie [9/1986] vyzpovídala za M. EFEKT namísto Radima Hladíka Oldřicha Kellnera! Dno. Ke všemu 21. července 1986 umírá ve věku pouhých 39 let Vlado Čech. Takže Nebeat.

Radim se nevzdal, svůj BLUE EFFECT přiváděl znovu a znovu k životu se stále mladšími kolegy. Jejich energie jej doslova nabíjela, byť ohlasy fanoušků byly nejednoznačné, protože přeci jenom Hladík ustoupil do pozadí, a nechával na pódiu řádit novou generaci. Svátkem pro staromilce bylo každé ze vzpomínkových vystoupení v některé z legendárních sestav, byť nekompletních. V mezičase muzicíroval s Jaroslavem Hutkou, Dagmar Andrtovou-Voňkovou, Pavolem Hammelem a dalšími. I bez velkých světel reflektorů zůstával Radim Hladík pomyslnou jistotou, že tu stále s námi je.

EPILOG

„Už několik let bojuju s plicní fibrózou, což je choroba, která se pomaličku, ale jistě zhoršuje. Po mnoha vyšetřeních jsem se letos v srpnu dostal do registru pro transplantaci plic, takže čekám, kdy se ozve telefon a lékaři mi sdělí, že jede sanitka a odveze mě do nemocnice v pražském Motole, kde mi vymění plíce. Jak dlouho ale budu čekat a jestli se dočkám, to není v mých rukou. Naděje umírá, jak známo, poslední. A já jinou šanci než transplantaci plic nemám,“ svěřil se Radim Hladík v jednom z posledních podzimních rozhovorů. A nám všem zatrnulo.

Naposledy vydechl nad ránem druhé adventní neděle. Do sedmdesátky mu zbývaly necelé dva týdny. Výstava Popmusea k jubileu bude smutná. Moc a moc smutná.

Doznívá kytary tón, pomalu se vzdaluje, mísí s větrem, stoupá k nebesům, nachází věčný klid mezi věčně zářícími hvězdami…

Radime, děkujeme za všechny společné krásné chvíle. Tví bigbíti všech generací.

Jaromír Merhaut

Simple Minds poprvé akusticky

přidáno: 10. 11. 2016 14:58, autor: Petr Nožička   [ aktualizováno 10. 11. 2016 14:58 ]

Od posledního studiového alba skotských SIMPLE MINDS Big Music uplynuly dva roky, vyplněné zčásti koncertováním. Novinka Acoustic, jež vychází 11. listopadu tak úplně novinkou není. Jedná se totiž o akustické verze tuctu nejznámějších skladeb: The American; Promised You A Miracle; Glittering Prize; See The Lights; New Gold Dream (81-82-83-84); Someone Somewhere In Summertime; Waterfront; Sanctify Yourself; Chelsea Girl; Alive And Kicking; Don't You (Forget About Me); Long Black Train. Původně chtěli vytvořit další elektrické album, ale když si poslechli, jak znějí některé jejich rozhlasové akustické prezentace, rozhodli se pro studiové unplugged.  

pen

Další živé CD a DVD Joan Armatrading

přidáno: 10. 11. 2016 14:47, autor: Petr Nožička

Na své poslední (nechystá se do úplného důchodu, ale nadále bude koncertovat jen omezeně) velké světové turné si v letech 2014/15 britská písničkářka JOAN ARMATRADING tentokrát nevzala žádné doprovodné hudebníky, jen kytary a klávesy, aby s decentním vlastním doprovodem a převážně v menších sálech odzpívala průřez svým rozsáhlým repertoárem. V říjnu 2015 pak pořídila záznam, který pod názvem Me Myself I - World Tour Concert nabídne 11. listopadu v audio i video (DVD či Blu-ray) podobě. Ač má na svém kontě již tři živá alba (a o dva obrazové záznamy víc), což s ohledem na délku kariéry a počet studiových nahrávek není zase tolik, je ten nejnovější, přes shodu v rozhodujících skladbách, díky sólové prezentaci zase jiný. Obě verze obsahují patnáct skladeb: All The Way From America; Mama Mercy; My Baby‘s Gone; Down To Zero; In These Times; Steppin‘ Out; Kissin‘ And A Huggin‘; The Weakness In Me; Empty Highway; Woncha Come On Home; Love And Affection; Rosie; Me Myself I; Drop The Pilot; Willow. Záznam vychází necelé dva měsíce poté, co Joan jen na webu nabídla ke stažení The Tempest Songshudbu, kterou napsala a nahrála pro londýnskou inscenaci Shakespearovy hry Bouře.

pen

Kings Of Leon posedmé

přidáno: 6. 10. 2016 13:16, autor: Petr Nožička

Novinka, sedmé studiové album amerických KINGS OF LEON nazvané WALLS (což je zkratka plného názvu We Are Like Love Songs, pocházejícího z textu písně Muchacho) vyjde po tříleté pauze od Mechanical Bull 14. října. Deset nových skladeb kapely Waste A Moment; Reverend; Around The World; Find Me; Over; Muchacho; Conversation Piece; Eyes On You; Wild bylo nahráno v Los Angeles s producentem Markusem Dravsem (mimo jiné Björk, Brian Eno, Arcade Fire, Mumford & Sons a Coldplay). Náměty písní jsou různé, ale vracejí se také k boji zpěváka Caleba Followilla s alkoholismem (Over) nebo jsou inspirovány jeho manželkou, supermodelkou Lily Aldridge (Find Me). Vztahy v rozklížené kapele se urovnaly a s novou chutí se vracejí také na koncertní pódia. Týdeník New Musical Express při této příležitosti zveřejnil svou desítku nejlepších skladeb kapely, v níž chybí pouze zástupce pátého alba Come Around Sundown z roku 2010: 1 The Bucket (Aha Shake Heartbreak, 2004) 2 Sex On Fire (Only By The Night, 2008) 3 Charmer (Because Of The Times, 2007) 4 California Waiting (Youth & Young Manhood, 2003) 5 Wild (WALLS, 2016) 6 Joe’s Head (Youth & Young Manhood, 2003) 7 Fans (Because Of The Times, 2007) 8 Soft (Aha Shake Heartbreak, 2004) 9 Supersoaker (Mechanical Bull, 2013) 10 Use Somebody (Only By The Night, 2008).

pen 

Bluesoví Rolling Stones

přidáno: 6. 10. 2016 12:56, autor: Petr Nožička   [ aktualizováno 9. 10. 2016 13:47 ]

Po jedenácti letech vydávají THE ROLLING STONES 2. prosince dlouho slibované nové studiové album Blue & Lonesome. Jak napovídá název, půjde podobně jako v začátcích kapely o hlavní vliv, přejaté bluesové skladby. Tucet skladeb dokázali nahrát za pouhé tři dny a to ještě přizvali hosty jako Eric Clapton. Album nabídne skladby: Just Your Fool; Commit A Crime; Blue And Lonesome; All Of Your Love; I Gotta Go; Everybody Knows About My Good Thing; Ride 'Em On Down; Hate To See You Go; Hoo Doo Blues; Little Rain; Just Like I Treat You; I Can't Quit You Baby.

pen

 

Norah Jones se vrací ke kořenům

přidáno: 6. 10. 2016 12:53, autor: Petr Nožička

Sedmatřicetiletá NORAH JONES se v létě stala podruhé matkou a na svém šestém albu (plus mnoha dalších v různých kooperacích s Little Willies, dámským triem Puss N Boots nebo třeba s Billiem Joem Armstrongem z Green Day) se takříkajíc „vrací ke kořenům“, k hudbě podobné výtečnému debutu Come Away With Me (2002). Novinka Day Breaks vychází u Blue Note 7. října a nabízí devět písní, jež Norah napsala sama, případně se spolupracovníky a tři přejaté (původní autor v závorce): Burn; Tragedy; Flipside; It's A Wonderful Time For Love; And Then There Was You; Don't Be Denied (Neil Young); Day Breaks; Peace(Horace Silver); Once I Had A Laugh; Sleeping Wild; Carry On; Fleurette Africaine (African Flower) (Duke Ellington). Rozšířená „deluxe edition“ přidává ještě čtyři letošní koncertní verze: Carry On; Flipside; Peace; Don't Know Why. Zpěvačka sama obsluhuje část klávesových nástrojů, občas elektrickou kytaru. Mezi hosty se mimo jiné najdou basák John Patitucci a saxofonista Wayne Shorter.          

pen

Leonard Cohen se loučí?

přidáno: 21. 9. 2016 13:10, autor: Petr Nožička

Písničkář LEONARD COHEN, jemuž dnes můžeme popřát k 82. narozeninám, přišel kvůli zpronevěrám manažerky o „důchodový fond“ a musel si znovu vydělat na klidné stáří. V letech 2008 až 2013 absolvoval čtyři rozsáhlá světová turné, z nichž vyšly čtyři audio a tři video záznamy. Také u nás byl tento tříhodinový úchvatný zážitek k vidění třikrát. 21. října Cohen vydává své nové, od roku 1967 čtrnácté, za posledních patnáct let již páté studiové album You Want It Darker. Soudě dle první ukázky, titulní skladby, by to mohlo být jisté rozloučení. „Pane , jsem připraven“, zpívá se tu mimo jiné. Producentem byl syn, muzikant Adam Cohen. Album nabízí devět skladeb: You Want It Darker; Treaty; On The Level; Leaving The Table; If I Didn’t Have Your Love; Traveling Light; It Seemed The Better Way; Steer Your Way; String Reprise/Treaty. Nepochybně to bude opět zážitek.

pen

Feeder se vracejí po čtyřleté pauze

přidáno: 21. 9. 2016 13:08, autor: Petr Nožička

Velšsko-japonská dvojice zpěvák, kytarista, klávesista a výhradní autor Grant Nicholas a baskytarista Taka Hirose neboli skupina FEEDER, jimž ve studiu stačí bubeník Karl Brazil, na koncerty si vedle bubeníka berou ještě kytaristu a klávesistu, se po ohlášené pauze vrací. Nicholas vydal sólové album Yorktown Heights (2014), EP Black Clouds (2015) a hojně koncertoval. Předzvěstí návratu bylo nadšeně přijaté vystoupení Feeder v úplném závěru letošního festivalu Isle Of Wight. Letošní britská šňůra začíná v sobotu 24. září na festivalu Milecastle 66 v Carlisle. O šest dní později, 30. září jim vychází u Cooking Vinyl dvě verze devátého alba All Bright Electric. Běžná podoba obsahuje jedenáct skladeb Universe Of Life; Eskimo; Geezer; Paperweight; Infrared-Ultraviolet; Oh Mary; The Impossible; Divide The Minority; Angels And Lullabies; Hundred Lias; Another Day On Earth, deluxe edition o tři víc: Universe Of Life; Eskimo; Geezer; Paperweight; Infrared-Ultraviolet; Oh Mary; The Impossible; Divide The Minority; Angels And Lullabies; Holy Water; Hundred Liars; Another Day On Earth; Slint; Eyes To The Sky. První ukázky jsou k dispozici a znějí opravdu skvěle a trochu jinak než doposud, první kritiky píší o vůbec nejlepším albu.

pen

Nové a album a koncerty změněné sestavy Kansas

přidáno: 21. 9. 2016 13:04, autor: Petr Nožička

23. září vydá progresivně rocková americká kapela KANSAS The Prelude Implicit, první studiové album po šestnácti letech. Na tom předešlém Somewhere To Elsewhere (2000) se účastnila kompletní nejslavnější sestava ze 70. let posílená o tehdejšího (a současného) baskytaristu Billyho Greera. Novinku s deseti novými skladbami současné sestavy pořídila sedmičlenná kapela – zakladatelé Phil Ehart (bicí, perkuse) a Rich Williams (kytary), veteráni Billy Greer (baskytara, kytara, zpěv od 1985), David Ragsdale (housle, kytara, zpěv 1991 – 97 a znovu od 2006), posily z roku 2014 David Manion (klávesy, zpěv) a Ronnie Platt (zpěv, klávesy) plus spolupracovník souboru, jenž byl během nahrávání pozván, aby se připojil trvale – kytarista Zak Rizvi. Výtečně (jak v nejlepších časech souboru) znějící album obsahuje deset skladeb With This Heart; Visibility Zero; The Unsung Heroes; Rhythm In The Spirit; Refugee; The Voyage Of Eight Eighteen; Camouflage; Summer; Crowded Isolation; Section 60, na Special Edition je přidána dvojice coververzí Home On The Range (neoficiální hymna státu Kansas) a Oh Shenandoah. Produkovali Zak Rizvi, Phil Ehart a Richard Williams. Rich Williams tvrdí, že v mezerách během aktivního koncertování (v roce 2017 budou hrát také v Evropě) připraví další album k vydání v únoru 2018. Letos a patrně ái v příštím roce budou mimo skladeb z novinky a nejvíce žádaných titulů předvádět kompletní podobu právě čtyřicetiletého zásadního alba Leftoverture (1976).    

pen

1-10 of 910