novinky‎ > ‎

Deep Purple, Olomouc - Nesolené hardrockové maso bez krve, slz a potu…

přidáno: 29. 10. 2010 5:01, autor: Petr Nožička
Diep Parpl – jak jsem v létě sedmdesátého zdobně napsal na jednu sklepní zeď – mě provázejí životem od patnácti. In Rock je pro mne osobně ztělesněním doby, kdy květiny zkameněly. Za bolševika jsem o kotelnickém prožití Made In Japan jen sníval, po převratu se mé generaci naštěstí zadařilo stihnout Mark 2, jakkoliv už vnitřně rozdrolenou. Turnerboys šli mimo mne, návrat Gillana a příchod Morseho byl spasením. Aireyho klávesy znám z desek léta letoucí, naživo to ale u mne byla Donova premiéra. U stadiónových koncertů mám rád narváno a hybno, mohutná davová energie se často přelévá i na pódium. Deep Purple jsou bohužel víc a víc rutinéři, které hraní sice baví, ale tak nějak do první kapky potu…

Hned úvodní Hard Loving Man uvedená nadbytečnými fanfárami mnohé naznačila. Namísto řezavě drsanského finále přelomového In Rocku, při kterém mě vždycky příjemně mrazí, přicválala elegantní učesaná spádovka pro dospěláky. Bezchybná, do poslední noty sehraná a domluvená instrumentace může být v bigbítu někdy i na škodu, zvlášť když už zpěvák nemá k prasknutí naběhlé krční žíly a kapela by měla na sebe strhávat pozornost živelností a pudovostí. S vokalisty šedesátkové a sedmdesátkové generace musíme soucítit a nevyžadovat nemožné. Bicmen vymění povolenou blánu, kytarista přetrženou strunu, klávesák upadlou klapku… Ian si může tak akorát vykloktat, a stejně se mu ječák nevrátí. Ve střední poloze a falzetu je stále barevný a jistý. Jeho projev je dnes celkově uvolněnější, méně exponovaný. Mezi svými vrstevníky, zvláště řvouny, patří stále k těm hlasově zachovalejším. Co si budeme namlouvat, z opačné strany to asi nevypadalo nějak jinak, že. Pohupující se postarší „máničky“ a „mařenky“ všech typů a velikostí, nějaká ta omladina, žádní řepobijci o podlahu, ani huliči v dýmu, či hopsáci v extázi. Úsporné pohyby, abychom si neublížili, nějaké to odbíhání s prostatou a na pivko, to bylo asi tak všechno, co se dole a na tribunách dělo. Jásot a potlesk byl, to zas jo… Abych jen nemluvil za druhé, i já sám jsem rád, že to ty dvě hoďky ustojím. Deep Purple dnes tvoří tři fitnesáci a dva obelisci. Glover, Gillan i Morse jsou celý koncert jak ze žurnálu, až je to podezřelé. Airey neustále tlačí zuby z huby, kdo by ho neznal, řek by, že má zácpu. Paice se jako jediný poctivě rockersky rosí… Zkratka, velký otlučený hardrockový salón pro starší a pokročilé. Co se samotného olomouckého koncertu týče, již letmý pohled na setlist leccos napoví, není třeba věrným fandům polopaticky popisovat, co se na pódiu u té které skladby dělo. Dramaturgie byla osvěžující. Vedle tutovek i evoluční obměna za typově podobné kousky, povinné instrumentální předváděčky Morseho i Aireyho (Paice se tentokrát zašíval), napořád ztracené Dítě času… Řemen povolil jen dvakrát, třikrát, nespadl ani jednou. Pod dojmem tříhodinového maratonu Santany, bych si uměl představit tři čtyři pecky navíc, třebas Speed King, Highway Star (plus Pictures Of Home a Never Before, abych dokompletoval Machine Head) a nějaké opravdové jamování a´la Made In… Jakkoliv to bude pro někoho znít protimluvně, moje pocity jsou smutnokrásně smíšené. Očekávání se naplnilo, překvapení nekonalo, stroj času nepřilétl… Tak zase někdy příště Good Guys…

Jaromír Merhaut   foto: Milan Vitovský

Setlist: Hard Loving Man (In Rock, 1970); Things I Never Said (Rapture Of The Deep, 2005); Maybe I´m A Leo (Machine Head, 1972); Strange Kind Of Woman (SP, 1971); Rapture Of The Deep (Rapture Of The Deep, 2005); Fireball (Fireball, 1971); Silver Tongue (Bananas, 2003); Contact Lost (Bananas, 2003); When A Blind Man Cries (SP, 1972); Well Dressed Guitar (outtake z Bananas session, 2003); Almost Human (Abandon, 1998); Lazy (Machine Head, 1972); No One Came (Fireball, 1971) - Don Airey sólo; Perfect Strangers (Perfect Strangers, 1984); Space Truckin´ (Machine Head, 1972); Smoke On The Water (Machine Head, 1972). Přídavek: Hush (Shades Of Deep Purple, 1968); Black Night (SP, 1970).

Comments