novinky‎ > ‎

Fedor Frešo 70 (Václav Kozuk)

přidáno: 5. 1. 2017 14:42, autor: Jaromír Merhaut   [ aktualizováno 5. 1. 2017 14:51 ]

Někteří mě označují za legendu. Není to správné, protože správná legenda nemůže být živá.

„Na basu nikdo z nás hrát nechtěl. Baskytaristu jsme si vždycky představovali jako nějakého tlustého chlapíka, který postává v pozadí,“ řekl před lety Paul McCartney, když vzpomínal, jak v roce 1961 v Beatles přišel nedobrovolně k baskytaře jako slepý k houslím.

Fedoru Frešovi, který 6. ledna 2017 slaví své sedmdesáté narozeniny, tato charakteristika padne jako ulitá. Nejen díky jeho výrazné postavě, ale i díky stylu prezentace coby nenápadného, na sebe úmyslně neupozorňujícího, ale vždy precizně hrajícího hudebníka.

K baskytaře se bratislavský rodák a syn hudebních rodičů (otec dirigent a skladatel, matka hudební redaktorka v rozhlase) dostal vlastně náhodou. Rodiče nejprve chtěli, aby se učil hrát na housle; to ale Fedora přestalo velice brzy bavit. V pubertě objevil stejně jako většina jeho vrstevníků kouzlo rock’n’rollu a rozhodl se, že zkusí kytaru. „Nevěděl jsem ale, jaký je v tom systém. I když jsem zkusil zahrát nějaký akord, znělo to divně a špatně,“ vzpomíná ve své knize Sideman. „Aha, problém je jinde: mám tlusté prsty.“ Proto se rozhodl pro baskytaru.

Otec Tibor Frešo synův zájem podporoval, chtěl ale, aby Fedor měl i formální hudební vzdělání, a Fedor začal proto navštěvovat konzervatoř – obor kontrabas. Přitom tajně hrál v bratislavských kapelách jako Nautilus, Kabinet 112 a Combo Black & White a neustále vylepšoval svou hru na baskytaru. Na poslední jmenovanou formaci se přišel několikrát podívat kytarista Dežo Ursiny, který zrovna odcházel z nesmírně populárních a k emigraci na západ se chystajících The Beatmen. Oslovil Fedora a ještě spolu s bubeníkem Vladem Mallým dali dohromady The Soulmen, žel krátkodobě trvající, ale o to slavnější trio, jehož největším úspěchem bylo vystoupení na 2. československém beatovém festivalu v pražské Lucerně v prosinci 1967 a čtyřpísňová malá deska. Kapela se záhy kvůli ponorkové nemoci rozešla a Frešo přestoupil do ještě úspěšnějších Prúdů s Pavolem Hammelem a především Mariánem Vargou.

Varhaník Marián Varga se pak stal jedním z nejstálejších Frešových spolupracovníků: po krátkém intermezzu v Prúdech oba odešli do nového uskupení Collegium musicum, jehož středobodem a hlavní hvězdou byl a je právě Varga. Fedor Frešo během přerušované existence bandu hrál na bezpočtu koncertů a půltuctu alb; stále příležitostně objíždí s Collegiem hudební festivaly, kde jsou nyní již nemnohá vystoupení Collegia vždy příslovečnou třešinkou na dortu.

V druhé polovině 70. let byl Frešo chvíli bez hudebního angažmá; pracoval jako hudební redaktor bratislavského Československého rozhlasu, doma v dílně si vyráběl vlastní baskytary a nakonec přijal nabídku Radima Hladíka a nastoupil do „federální podoby“ Modrého Efektu, který natočil album Svitanie s dnes již legendární verzí lidové písně Ej, padá, padá rosenka. Po tomto jednorázovém působení zakotvil jako dlouhodobý spolupracovník skupiny Fermáta – s vedoucím Františkem Griglákem. I zde zanechal svůj výrazný otisk na několika deskách.

Později se dostal do úplně jiné hudební sféry, kdy začal – z nouze jako záskok za kontrabasistu, kterému se nedařilo dobře zvládnout obtížnější pasáž v jedné skladbě a navíc nepřišel na natáčení – hrát s T & R Bandem, dixielandovou kapelou s dechovou sekcí a zpěvákem Peterem Lipou. „Jako pátému kolu u vozu mi nesvěřili vůbec nic: od řízení po vokály. Neměl jsem žádné slovo a když jsem se ozval, sfoukli mě jako bigbíťáka, který se v Jazzu s velkým J nevyzná.“ Frešo si však vzhledem k svému virtuoznímu hraní i stylové univerzalitě brzy vydobyl renomé i v této oblasti. Nakonec si v roce 2001 založil vlastní Traditional Club a v současnosti hraje jak dixieland, tak rock s Griglákovou Fermatou, Vargou nebo s Pavolem Hammelem.

Fedor Frešo zůstává jednou z nejvýznamnějších osobností (česko)slovenského bigbítu druhé poloviny 20. století. Jeho baskytaru lze slyšet na tak zásadních deskách jako Zvoňte zvonky (Prúdy), Collegium musicum a Konvergencie (obé Collegium musicum) nebo Zelená pošta (Pavol Hammel a Marián Varga). O své úloze muže v pozadí, tzv. sidemana, vydal v roce 2011 stejnojmennou knihu.

Václav Kozuk

Comments