novinky‎ > ‎

Gary Moore (4.4.1952 - 6.2.2011)

přidáno: 6. 2. 2011 16:28, autor: Petr Nožička   [ Aktualizováno 12. 2. 2011 4:45 uživatelem Jaromír Merhaut ]
Během dovolené na jihu Španělska zemřel ve spánku ve svém hotelovém pokoji uznávaný kytarista a GARY MOORE. Dle britského bulvárního deníku Sun vypil večer větší množství brandy, ale od baru odcházel údajně v dobré kondici. Našla jej jeho přítelkyně zadušeného zvratky, jiné zprávy to popírají a zmiňují infarkt. Více o příčině smrti prozradí až pitva. Ještě během loňského léta vystoupil na Benátské noci na Malé Skále, což byla jeho první a poslední návštěva u nás. Výrazný kytarista a dobrý zpěvák, rodák ze severoirského Belfastu měl velmi pestrou hudební kariéru. Začínal v Dublinu s triem Skid Row (shoda názvu s pozdější americkou kapelou). Od těch ho na pár měsíců v roce 1974 odlákal kamarád, baskytarista a zpěvák Thin Lizzy Phil Lynott, když potřeboval nahradit náhle odešlého kytaristu. K této kapele se pak Moore vrátil ještě dvakrát - jako záskok na americké turné 1976/77 a pro období po definitivním odchodu Briana Robertsona. Třetí spolupráce trvala téměř rok a Moore nahrál s kapelou také zdařilé LP Black Rose: A Rock Legend. V mezičase (1974 – 78) byl kytaristou a většinou i zpěvákem skupiny Jona Hisemana Colosseum II, která vydala tři zajímavá, ale komerčně nepříliš úspěšná alba. S hvězdnou sestavou Robin Lumley, Jack Lancaster, Phil Collins, Brian Eno, Alvin Lee, Jon Hiseman, Gary Brooker, Stephane Grapelli a dalšími hraje na ne zcela doceněném projektu jazzrockové úpravy Prokofjevova Péti a vlka (Peter And The Wolf – 1975). Nadále se věnoval hlavně sólové kariéře, i když se občas nechal zlákat k jiným projektům (například hraní ve skupině Grega Lakea, spolupráce s rytmikou někdejších Cream – Jackem Brucem a Gingerem Bakerem pod názvem BBM). Jeho kapelou prošli známí muzikanti Ian Paice, Neil Murray, Don Airey, Bob Daisley, Tommy Aldridge, Jimmy Bain. Jako hosté si s ním zahráli třeba Simon Phillips, Cozy Powell, Albert King, George Harrison, Nicky Hopkins, Albert Collins nebo B.B. King. Vedle singlů s Philem Lynottem – Parissienne Walkways a Out In The Fields dosáhl největšího úspěchu s bluesově zaměřeným albem Still Got The Blues (1990). Jeho pozdější projekty jako trio Scars už tak úspěšné nebyly, ale živá vystoupení byla stále přitažlivá.
pen  foto: Classic Rock         

---

Vložím jako vzpomínku úryvek z povídání o mém Woodstocku, festíku Lovely Days 2006, v posledním čísle Rock+: Gary Moore, to je zvláštní případ. Na jednu stranu zahraje lehkou rukou a zpívá jako zvon, na druhou má to jeho stadiónové blues původ spíš v hlavě, prstech, kalkulačce, než v srdci. Kdo slyšel a viděl jakkoliv vetchého Petera Greena, ví, co mám na mysli. Škoda, že Gary víc neprezentuje svou osmdesátkovou hardrockovou klasiku. Jinak jsem se ovšem pobavil dosyta. Ty záchodově blahotlačené ksichty, co Gary háže při sólech, jsou natolik inspirativní, že toi-toi byly po jeho hodince zafrontované. (Kdysi mi na burzách říkali, že jsem mu podobný, tož si vyberte, ale bráchu mi připomínal.)

Kdybych to byl tušil, že jen o tři roky staršího Garyho vidím poprvé a rovnou i naposledy. Já ho měl nejraději v polovině osmdesátek, jeho melodický hardrock s irskou notečkou vespod se mi moc a moc líbil. V blues mám jiné favority, tam mi připadal moc plakátový, barvotiskový...
Jaromír Merhaut
Comments