Dole na ploše jsem poprvé naplno a v celé kráse zažil – jak my staromilci říkáme – kvadrofonní zvuk. Byla to koupel v tónech a barvách, v mozku se mihotaly konfety reminiscencí a vzpomínek. Síla The Wall se projeví naplno právě takhle, když vás – coby molekulu davu – má Roger Waters na dohled i na povel. Jakkoliv  mně je – zvenku, bez poslechu  muziky nahlíženo – jeho levý militantní antimilitantní postoj trochu k smíchu (protože salónní Angličan nikdy nemůže vnímat onen všeprostupující smradlavý odér komunismu vsakující do každého, ať chce nebo nechce, kdo v jakékoliv jeho verzi žil), uprostřed muziky se dá jeho červenočerné prvoplánovosti snadno podlehnout.

Zkrátka, veškerou Watersovu propagandu rád vytěsním a The Wall si užívám jako velkolepé rockové divadlo, největší svého druhu…

Muzikantsky bylo představení dokonalé, včetně sladění samplů s živým hraním (Dave Kilminster dokáže Gilmourova sóla rozpálit doběla jako nikdo jiný), pěvecky samozřejmě se všemi předem jasnými limity, počínaje pánskou jízdou (soprán se chlapovi fakt těžko „dává“J ) a konče Watersovou hlasovou opotřebovaností, šikovně maskovanou playbacky a přiznanou výpomocí Robbie Wyckoffa.

To jsou ale podružnosti, které si i recenzent uvědomí až jaksi ex-post. Dole v davu jsem se nechal unášet i „kárat rákoskou“ jako všichni kolem…

Zeď naživo je dalším splněným snem jednoho šíleného rockera ze Zlína.

(jm) Foto: Jiří Rogl