novinky‎ > ‎

ZTICHL DECH I KYTARY TÓN – Za Radimem Hladíkem (1946-2016)

přidáno: 2. 1. 2017 2:48, autor: Jaromír Merhaut
Zdáli zvolna přicházely lahodné zpěvavé tóny elektrické kytary, mé mozkové buňky se postupně probouzely, propojovaly, aby nakonec slušně pozdravily:
 „Ahoj Radime, za kolik to dneska mám?“. Líbezná „Čajovna“ mě takto vítala coby civilní víla každý den v šest ráno po celé dva roky vojny (1975-77), a zelený svět byl díky ní hned snesitelnější.

Pro mou generaci byl Radim Hladík ztělesněním českého rockového kytaristy světové třídy, díky němu jsme se ani při poslechu DEEP PURPLE, TEN YEARS AFTER, či LED ZEPPELIN necítili méněcenní, zaostalí, ba naopak, dmuli jsme se pýchou. A když frajersky hodil kytaru za hlavu, či vytáhl smyčec, mohli jsme se pod pódiem blahem zbláznit.

Ať se vydal hudebně kamkoliv, šli jsme s ním, a bylo jedno, šlo-li o náročnou fúzi rocku s jazzem, art rock, classical rock, rokec, bigbít, či folkové písničkářství. Rádi jsme si nechávali proslunit den jeho chlapeckým úsměvem a šťastnou povahou, na koncertu, při sledování seriálu Bigbít či Marka na plovárně, v rádiu, rozhovoru pro tisk.

Protrpěli jsme s ním bolševikem vynucenou změnu BLUE EFFECT na MODRÝ EFEKT / M. EFEKT, drželi palce v boji s nemocí, nekonečně obdivovali statečnost, s jakou koncertoval do posledního dechu s kyslíkovou láhví po boku…

Měl kadenci Ritchieho Blackmorea i dlouhý tón Davida Gilmoura, nebyl kovářský riffař, spíše kytarový krajkař, ctil domovinu – blues mělo podle něj vyrůstat z rodné hroudy, měl rád folklór i klasiku. Klasické hudební vzdělávání nedokončil z donucení, nicméně z dějinného pohledu opustil škamna v pravý čas, s nesetřeným pelem originality, a přitom se znalostí věci.

VŠE POPRVÉ

Jak sám Radim Hladík připomínal, v rocku zažil neopakovatelnou dobu, kdy všechno bylo poprvé. Na svou vlastní iniciaci hudbou zavzpomínal v roce 2004 pro Reflex takto: „Na pionýrském táboře jsem viděl kluka hrát trampské romance. Akordy, které jsem odkoukal, jsem si zafixoval jako obrázky. Naskočily mi za dva měsíce, kdy jsem dostal vlastní kytaru. (...) U ní je zrádné, že pár akordů se naučíte snadno. Ale pak se zaseknete. Děda mě naštěstí přivedl k profesoru Schelingerovi od něhož jsem odešel na konzervatoř (dodejme, že oním Shelingerem byl otec později populární ho zpěváka Jiřího Schelingera).“ Do Klubu Olympik a jeho stálé doprovodné skupině nastoupil v roce 1964. Bylo to jeho první profesionálním angažmá.

V pouhých patnácti letech začal hrát v souboru FONTANA (což byly počátkem roku 1965 přejmenované KOMETY, potažmo PRA-BE), z něhož se zakrátko stávají THE MATADORS.

 „Můj bratr měl na základní škole spolužáka, který bydlel u nás v Polské přes ulici a hrál na saxofon v Kometách. Jmenoval se původně Zoja Endlicher, pak si nechal jméno předělat na Milan Krátký. No a ten se doslechl, že hraju na kytaru. Ale já jsem v té době hrál klasiku. A poslouchal jsem Radio Luxembourg. S bráchou to dohodli a pozvali mě na konkurs na Prahu 10 do hudební školy, kde měly Komety zkušebnu. Vím, že jsem tam šel s akustickou kytarou. Honza Hrubý, tehdejší kapelník, přede mě hodil noty, shodou okolností to bylo sólo od skladby Telstar. A já jsem ho z těch not zahrál a to patrně způsobilo, že dodneška hraju bigbít,“ uvedl v roce 2006. [OPEKAR, Aleš. The Matadors: Beatová aristokracie z Prahy, Svojtka & Co., 2006, str. 16-17]

Mimoto v letech 1964–1967studoval klasickou kytaru a klavír na pražské konzervatoři u Milana Zelenky. To se mu hodilo, když zjistil, že kapelník KOMET Jan Hrubý přepisoval převzatý repertoár do not.

U Marka Ebena na plovárně mimo jiné přišel na přetřes i Radimův pro muzikanty netypický, čili odmítavý vztah k alkoholu. Důvod byl podle něj pragmatický: v opojení mu nefungovala ruka, odpojila se mu od hlavy. Na pár ojedinělých zkušeností s hraním pod vlivem si „vzpomínal“ ve stylu: „Ostatní dohráli, a já byl teprve v půlce.“J

Asi si coby kůzlátko mezi vlky užil své, viz pokračování z dalšího rozhovoru: „První šok byl, že každou sobotu v určitou dobu byl nějaký mejdan. Třeba u Otty ve Strašnicích, pár jich bylo i u nás. To bylo vždycky strašně lidí a strašnej bordel. Muzikantský život začínal tímhletím a Mišík byl ještě o pár měsíců mladší než já! Měli jsme tam vůdčí osobnosti, Ottu a pár těch vzorů…, pochopitelně jsme je kopírovali. Otta si nechával dělat vlasy nějakou cukrovou vodou. Co se pilo? Hlavně vínko a takové laciné kořalky. Vím, že mi bylo pravidelně špatně.“

Původní inspirace anglickými kytaristy (od Hanka Marvina po Alvina Lea) přetavil v osobitý styl. Zakrátko je Radim Hladík považován za našeho nejlepšího (rockového) kytaristu. Navždy.

Malá encyklopedická vložka. Podstatně méně známá je Hladíkova skladatelská činnost. Zkomponoval hudbu k několika krátkometrážním filmům (např. Mimikri, režiséra Petra Síse, 1978), napsal hudbu k Makonjově adaptaci Wolkrovy povídky O milionáři, který ukradl slunce (Loutkové divadlo Alfa, Plzeň, 1980), psal scénickou hudbu k rozhlasovým hrám a inscenacím (Groteska, KořenyKytice), soustavněji spolupracoval s pantomimou neslyšících Čs. Svazu invalidů (Dynamické systémyŘíkadla). [Zdroj: SÝKORA, Jan Křtitel. EJAMPH, část jmenná – československá scéna, 1990, str. 195]

 

BEAT ČI NEBÝT

Mám rád autenticitu, a jsem i nostalgik, proč to nepřiznat. Proto jsem se vydal do hlubin regálů své hudební knihovny a pátral po původních rozhovorech a dobových materiálech, dokumentujících různé etapy Radimovy hudební pouti.

Pop Music Expres přinesl 13. dubna 1968 v druhém čísle prvního ročníku profilový článek o THE MATADORS, kteří byli tehdy považování za průkopníky čs. bigbítu v zahraničí, hráli v Belgii, NDR/NSR, Švýcarsku. Z cest si přivezli nové nástroje, kompletní aparaturu Dynacord, vlastní mikrobus, ale hlavně zkušenosti s přímým kontaktem s tamějšími kolegy.

Z dotazníkové tabulky PME mimo jiné vyplynulo, že jedenadvacetiletý benjamínek kapely je jak Fifi Pírko (169cm/54kg), jeden rok se protloukal SVVŠ (čili gymplem), ze skladatelů má v oblibě Ferenze Liszta, jako hudebníka/zpěváka si považuje Johna Mayalla, ze zpěvaček pak Arethu Franklin, a kapel TEN YEARS AFTER.

V březnovém čísle ročníku 1969 se na titulce PME už ale skvěla fotografie BLUE EFFECT coby objevu roku 1968. Ve zpovědnici Radim vyměnil Johna Mayalla za Jeffa Becka, Arethu Franklin za Martu Kubišovou, a T.Y.A. za BLUE EFFECTJ Jan Křtitel Sýkora uvedl svoje písání ironicko-patetickým zvoláním: Nad beatovým Betlémem září nová hvězda! Pár dat: v říjnu 1968, těsně před premiérou v novém obsazení, odchází Radim Hladík od THE MATADORS. Za dva týdny se přidává k novému projektu Vladimíra Mišíka, vystavěnému na troskách krátkodobých NEW FORCE. Čerství EFECTI začali zkoušet začátkem listopadu, a už za pár týdnů měli 27.11.1968 první koncert v Music f Clubu, a v druhé polovině prosince jim padla k nohám festivalová Lucerna při 2. Čs. Beat Festivalu. Nejlepším hudebníkem roku byl vyhlášen Radim Hladík, nejlepší skladbou festivalu pak Mišíkova a Smetanova „Sunny Grave“ (BLUE EFFECT, jak jinak). První sestava: Vladimír Jan Mišík, Radim Hladík, Miloš Svoboda, Vlado Čech, Jiří Kozel Mužík, doslova vletěla do dějin československého bigbítu.

Beat či nebýt je název článku Alexandera Goldscheidera z dubnové Melodie roku 1970. Radim Hladík v odpovědích na otázky mimo jiné zmínil, že ve větších městech, Praze, Brně a Bratislavě, je publikum posluchačsky zkušenější, a tedy i na náročnější a vlastní autorskou hudbu BLUE EFFECT připravenější. V době rozhovoru Radim jednoznačně preferoval v textech angličtinu: „Zatím jsem – až na výjimky – neslyšel dobrý beatový text. Není tu dost schopných textařů, i když je samozřejmě těžké napsat k téhle hudbě český text.“ Zajímavé bylo Radimovo sdělení ohledně nástrojového parku: „Mám kytaru Hojer, cena 300 marek. Nevyhovuje mi. Pokud jde o zesilovač, tak jsme s technikem udělali okopírovaný Marshall, 100W, zatím chodí bezvadně.“

O pět let později vyzpovídal pro Melodii (8/1975) Radima Ondřej Konrád. V éře rozjeté tvrdé normalizace byly otázky i odpovědi takříkajíc autocenzorsky přefiltrované. Mluvilo se o sedmi letech M. Efektu (jakoby BLUE EFFECT neexistovali), atakdále. My ale všichni už uměli číst mezi řádkyJ Bolestivému jarnímu odchodu Leška Semelky a Josefa Kůstky se rozhovor vyhnul. O to více Hladík mluvil o změně soundu – s větším důrazem na klávesové nástroje Oldřicha Veselého, kdy zejména moog a mellotron měly sehrát důležitější roli než jen podkres. „Všechny vokální i instrumentální prostředky budou podřízeny nedělitelnému celku pevné stavby,“ pravil Radim doslova, čímž de facto potvrdil šeptandu: noví Efekti budou více artrockoví, byť kompaktní. Ani Radim Hladík nezůstal imunní vůči jazzrockové módě: „Především mám dojem, že doba jediné kytary, nota bene hlavního nástroje, jen už za námi. […] Díky bližšímu sepětí s jazzem a vzrůstajícímu rozmachu elektrických nástrojů se barevná paleta, jíž jsou schopné dnešní kapely dosáhnout, značně rozrostla. […] Směr a tempo vývoje kytary si netroufám předpovídat ani odhadnout odhadnout. Zřetelný je jen odklon od častého používání legata a typicky bluesového dotahování a rozechvívání strun prsty.“ A jaké rockery a jazzmany Radim v pětasedmdesátém poslouchal? „Mám rád YES, KING CRIMSON, italskou skupinu PREMIATA FORNERIA MARCONI (pozn. aut.: a my ji všichni začali zběsile shánět), SANTANU, z jazzu Billyho Cobhama, WEATHER REPORT, výborná je deska Jerryho Goodmana Like Children.“ O dekádu později bylo vše zase jinak. M. EFEKT se smrskl na klubové trio s automatickým bubeníkem! A Kratochvílova bezmasá Melodie [9/1986] vyzpovídala za M. EFEKT namísto Radima Hladíka Oldřicha Kellnera! Dno. Ke všemu 21. července 1986 umírá ve věku pouhých 39 let Vlado Čech. Takže Nebeat.

Radim se nevzdal, svůj BLUE EFFECT přiváděl znovu a znovu k životu se stále mladšími kolegy. Jejich energie jej doslova nabíjela, byť ohlasy fanoušků byly nejednoznačné, protože přeci jenom Hladík ustoupil do pozadí, a nechával na pódiu řádit novou generaci. Svátkem pro staromilce bylo každé ze vzpomínkových vystoupení v některé z legendárních sestav, byť nekompletních. V mezičase muzicíroval s Jaroslavem Hutkou, Dagmar Andrtovou-Voňkovou, Pavolem Hammelem a dalšími. I bez velkých světel reflektorů zůstával Radim Hladík pomyslnou jistotou, že tu stále s námi je.

EPILOG

„Už několik let bojuju s plicní fibrózou, což je choroba, která se pomaličku, ale jistě zhoršuje. Po mnoha vyšetřeních jsem se letos v srpnu dostal do registru pro transplantaci plic, takže čekám, kdy se ozve telefon a lékaři mi sdělí, že jede sanitka a odveze mě do nemocnice v pražském Motole, kde mi vymění plíce. Jak dlouho ale budu čekat a jestli se dočkám, to není v mých rukou. Naděje umírá, jak známo, poslední. A já jinou šanci než transplantaci plic nemám,“ svěřil se Radim Hladík v jednom z posledních podzimních rozhovorů. A nám všem zatrnulo.

Naposledy vydechl nad ránem druhé adventní neděle. Do sedmdesátky mu zbývaly necelé dva týdny. Výstava Popmusea k jubileu bude smutná. Moc a moc smutná.

Doznívá kytary tón, pomalu se vzdaluje, mísí s větrem, stoupá k nebesům, nachází věčný klid mezi věčně zářícími hvězdami…

Radime, děkujeme za všechny společné krásné chvíle. Tví bigbíti všech generací.

Jaromír Merhaut

Comments